Pojednání o zavřených hospodách II.


23.5.2018



Úvodní slovo

V první části našeho pojednání o hospodách, které jsou zavřené, a to buď nadobro, nebo alespoň dočasně, případně na jejich místě vyrostla putyka jiná, jsme se dozvěděli něco o celkem 14 pajzlech, nacházejících se v Bystřici pod Hostýnem, případně v blízkém okolí, čímž máme na mysli Chvalčov, Bílavsko, Rusavu, Rajnochovice apod.

Dnešní přehled dalších, na našem webu někdy v minulosti zrecenzovaných, hospod již nebude tak obsáhlý, ale i tak jsme našli hned pět pajzlů, které se uzavřely v posledních dvou třech letech, a které jsou v tomto stádiu dodnes, byť u některých z nich je předpoklad, že by někdy v budoucnu činnosti obnovit mohly. Všechny tyto zmiňované hospody se nacházejí ve Zlínském kraji, proto jsme již dále nečlenili, jestli je na Holešovsku, Zlínsku či Meziříčsku, umístění bývalé knajpy je tak uvedeno vždy v nadpisu.

Pohodlně se tedy usaďte, a nasajte nostalgickou atmosféru putyk, kde zůstala naše stopa, a kde možná i někteří z vás čtenářů někdy v minulosti nasáli atmosféru osobně, naživo, a mohou tak srovnat se svými zážitky, což je určitě výživnější. Ale i pro ostatní bude dnešní pojednání určitě zajímavé, a i kdyby ne, tak určitě za zmínku níže uvedené hospody stojí, protože jejich provoz stál provozovatele nemalé úsilí, peníze i kusy životů, a tak si určitě zaslouží alespoň krátkou vzpomínku.


Zlínský kraj
(abecedně)

9evítka Zlín
Toto byla jednoznačně asi ta největší hospoda, která se ve Zlínském kraji kdy nacházela. Zabírala celé horní patro budovy v centru Zlína kousek pod hotelem Moskva, přesněji v sousedství pod aktuálně rekonstruovanou budovou bývalého Prioru (a pro pamětníky v budově, kde se nacházel v podzemí rockový klub Golem). Množství návštěvníků mohlo dosahovat megalomanských hodnot, podle nás se sem najednou mohlo vejít klidně i na 200 lidí, a to už je odvaha nejen s ohledem na okolní konkurenci, ale vlastně všeobecně. Jednalo se vlastně o podniky dva, první je zmiňovaná megarestaurace, druhý pak oddělený bar s bowlingovými dráhami. K oběma podnikům jste se nicméně museli napřed prokousat vzhůru po nechutně špinavých a zapáchajících schodech v nechutně zvenku vypadající budově, takže když sem Los v roce 2016 zavítal na jídlo, tak ho to přešlo už na prvním schodu. Nakonec sice ochutnal něco z nabídky, ale moc si nepochutnal, a když to pak zalil hnusným pivem, bylo o osudu této hospody rozhodnuto razdva. Podprůměrné hodnocení jakoby evokovalo blízkou budoucnost, a uzavření Los spíše kvitoval, než litoval. A nebyl sám. Na dosud aktivních fejsbukových stránkách 9evítky je možno si přečíst další celou řadu negativních zkušeností jiných návštěvníků (čtěte ZDE), kteří kromě jiného hojně kritizovali i obsluhu a všudypřítomnou nečistotu. Dnes je zde otevřena nějaká nepálsko-orientální restaurace, která zpočátku údajně svými kvalitami chvilku oslňovala, ale z doslechu se k nám dostalo, že nyní už to taky není žádná sláva. V každém případě, když se vrátíme k restauraci 9evítka, její uzavření rozhodně není škoda.

Na hřišti Martinice
Tato hospůdka nacházející se u fotbalového hřiště v Martinicích u Holešova asi dlouho zavřená nezůstane, protože v rámci fotbalu si každý návštěvník rád dá pivko i něco na zub, no a přítomné děcka nějakou sladkost, nicméně aktuálně hospoda zavřená je a hledá se podnájemník. Los to tu navštívil v roce 2015 v rámci cyklovýletu po Hostýnských kopcích, a dle jeho vysoce pozitivní recenze chybu neudělal. Posezení venku v teplém počasí je famózní i bez toho, aby zde zrovna probíhalo fotbalové utkání. Děcka křičící na příjemně vzdáleném hřišti, každou chvíli projíždějící cyklisté mísící se s místními návštěvníky, a u jednoho dvou stolů štamgasti, kteří nejen že se znali důvěrně navzájem, ale bylo vidět, že i obsluhující dívčina znala jejich potřeby do sebemenšího detailu. Ano, obsluha zde tvořila hodně pozitivního z celkového hodnocení; dokonce i nám cizincům se věnovala v nemenší míře, ochotně odpovídala na dotazy ohledně provozu hospody, a celkově působila velmi příjemně. A to jsme ještě netušili, co nás čeká uvnitř, to bylo odhaleno až s první cestou na hajzlíky. Uvnitř budovy se totiž nachází velká hospodská místnost, která byla schopna pojmout v klidu 50-60 hostů, z čehož jsme byli fakt u vytržení. Kulečník, kamna Petry, stoly v Zubráckých barvách, typický výčep i se skříní plnou sladkostí v pozadí, prostě typická vesnická putyka, ve které nám vždy srdce zaplesá. Hajzlíky sice čistotou moc nezářily, ale v rámci možností byly hygienické, včetně mýdla i papírových ručníků. Jak už jsme zmínili v úvodu, zavřeno tu sice aktuálně je, ale určitě ne na dlouho. Bohužel, s odchodem paní provozovatelky a číšnice v jednom se tu změní určitě i obsluha, a tak jsme velmi zvědaví, do jaké míry se to projeví na celkových kvalitách ...

Pivnice ČD ValMez
Jedna z nejlegendárnějších nádražek v celém Československu se nacházela na vlakovém nádraží ve Valašském Meziříčí, a objevili se tu snad všichni, kdo cestovali vlakem, a co chtěli nasát tu pravou atmosféru nádražní putyky, ať už to byl Los, nebo Čiva, nebo Vágus.cz. Tato hospoda splňovala hned několik kritérií, kvůli kterým někteří nádražky milují a jiní naopak nenávidí. Prvním z nich byl výskyt vždy několika štamgastů "vágusího" typu, povalujících se u kteréhokoliv stolu, jednou u pultu, jednou vzadu u okna. Dalším pak megavysoký strop, ze kterého visely prosté kulaté lustry na megadlouhých provazech; díky tomu zde byla nezaměnitelná akustika, podobná snad jen kostelu. No a v neposlední řadě pak tato hospoda disponovala standardně nádražkovským průměrným pivem a neslanými nemastnými polotovary k případnému pevnému stravování. První písemnou zmínku o zdejší situaci přinesl náš spřátelený blog Vágus.cz již v roce 2009, kde byla v krátkosti nastíněna nejen atmosféra, ale i ceny místních lihovin. Lidé z blogu Vágus.cz to tu navštěvovali hojně, nicméně další recenze se objevila až v roce 2015 těsně poté, co začaly na povrch vyskakovat informace, že by to tu mělo snad být zavřeno. V této recenzi je již detailněji popsáno jak prostředí, tak obsluha i klientela, se zmínkou několika skoro nesmrtelných hlášek. Ani náš web ale nespal na vavřínech, a po získání informace o chystaném uzavření se sem vydal Los taktéž v roce 2015 prozkoumat, o jaký to klenot nádražní budova přijde. Byť nakonec Losovo hodnocení bylo spíše průměrné, tak atmosféra a klientela zde byla natolik fanscinující, že jedním slovem uzavření litujeme a jen vyhlížíme potenciální provozovatele tak, abychom se tady mohli ještě někdy vrátit a tamní atmosféru minimálně nasát (případně nasát i nějaké to pivko).

Rajka ValMez
Narozdíl od výše zmiňované meziříčské nádražky restaurace Rajka nikdy nebyla a asi už nikdy nebude žádnou legendární restauračkou. Nicméně je aktuálně uzavřená z důvodu totální rekonstrukce budovy, kde se nacházela, a je jen otázkou, zdali tam poté nějaká restauračka ještě vyroste, anebo nová budova bude sloužit zcela jiným účelům. Ať tak či tak, Los to tu v roce 2015 úspěšně navštívil, a ze své návštěvy si přinesl (opět ve srovnání s nádražkou) nezvykle pozitivní dojmy, takže by bylo škoda tuto zavřenou hospodu zde nezmínit. Co Losa zaujalo na první dojem byla nabídka točených piv, kdy kromě tradičních značek zde čepovali i místní značku Bon, které bylo výtečné, stejně jako jídlo, která ten večer ochutnal. Prostředí bylo velmi zvláštně konstrastní; budova, ve které se restauračka v přízemí nacházela, byla hnusná, panelákového typu, navíc hned o pár metrů sousedící s podobně hnusnou halou supermarketu Albert. Byť se restauračka snažila sebevíc zkrášlit svou venkovní zahrádku, tak se to moc nedařilo, byť posezení venku nakonec tak úplěn špatné nebylo. Naopak uvnitř panovala komorní atmosféra, možná díky všudypřítomnému dřevu, a to jak stolů a židlí, tak obložení barpultu a dřevěnými příčkami oddělené prostory pro jednotlivé stoly. Celkový dojem z této restauračky byl sice pozitivní, a podle nás i kus svého já na meziříčské restaurační pole tento podnik určitě přinesl, ale žádnou velkou díru do světa neudělal, a proto bylo jeho uzavření jen zavnímáno, ale nijak dramaticky neprožíváno.

Retro Holešov
Dříve hojně navštěvovaná, následně jdoucí od jednoho k druhému a pak dalšímu nájemci, aby opět poněkolikáté skončila aktuálně uzavřená, toto je základní charakteristika hospody Retro nacházející se u hlavní cesty v Holešově pár desítek metrů od místního gymnázia. Majitelem budovy a prvním provozovatelem byl člověk, který v Bystřici v 90. letech úspěšně vedl Bar Černá Hora. Po ukončení pronájmu si za vydělané peníze opravil dům v Holešově, kde v přízemí otevřel Bar Retro, a v prvním patře bydlel a bydlí. Zpočátku to tu frčelo, o nové hospody byla v Holešově nouze, a tak se návštěvnost těšila úctyhodným výšinám, byť šlo o čistokrevnou pivnici, maximálně s nějakou studenou pochutinou. Los to tu poprvé navštívil už v roce 2005, a jeho vysoko nadprůměrné hodnocení nenechávalo nikoho na pochybách, kdo že to na holešovském pivním poli tehdy vládl. Bohužel s rozmachem a otevřením dalších hospod a hlavně restaurací šly zisky tohoto baru do kytek, a tak bylo nutno hledat zdatnějšího manažera, který to tu opět pozvedne. Nepovedlo se. I s příchodem dalších provozovatelů, kteří to tu pozvedli na restauraci, se podniku nedařilo finančně, byť tu posezení, popití i pojezení bylo skvělé, což dokazují další Losovy recenze z let 2014 a 2015. Dosud poslením provozovatelem byla mladá paní z Bystřice, která zároveň vedla i holešovský podnik Vinárna, a která se snažila sebevíc to tu zkrášlit, zvelebit a zatraktivnit. Los potvrdil vzůst kvalit ve své recenzi z roku 2016, a to za zdatného komentáře holešovského Rotkadera, ale oba dva ve své prognóze naznačili základní problém tohoto zakletého podniku, a tím je absence parkoviště. Nejbližší parking je u Alberta, který je vzdálen cca 200 metrů, nicméně kdo z projíždějících bude složitě pátrat po místě k odstavení vozidla, když o pár desítek metrů se nachází další restauračka s vlastním parkovištěm. Toto se nakonec stalo a bude stávat podniku Retro osudným, a my se obáváme, že to tu nikdy fungovat moc nebude, a když už, tak nikdy ne na dlouho.

Zahradní restaurace Holešov
Jako jedinou z našeho výčtu zavřených putyk jsme tuto na našich stránkách opravdu nezrecenzovali. Nicméně se ozval Los, že zde strávil několik zajímavých chvilek, a tak že by měl zájem tuto hospodu čtenářům přiblížit, že existovala, a že v Holešově několik let obohacovala pivní prostředí o svou přítomnost. Nacházela se "v zahradě" místního Sokolského domu, ve kterém samotném se kdysi nacházela megarestaurace, ve které ale nikdy v životě snad nikdo nebyl, a taky tak dopadla. Pokud si dobře Los pamatuje ono venkovní prostředí, tak všechno zde bylo tak nějak průměrné. K pití zde bylo neslané nemastné europivo, jehož značka ani voltáž sice Losovi neutkvěla v paměti, ale o to v téhle hospodě v zásadě vůbec nešlo, viz dále. Obsluha se skládala víceméně z velmi mladých lidí, kteří zde byli buď na brigádě, anebo se v rámci střední školy snažili o podnikání, což jim bohužel nešlo, protože byli prknenní nejen v pohybech a gestech, ale i v šikovnosti a verbální komunikaci. No a klientelu tu tvořilo vždy jen pár kousků, ať už vracejících se z práce, anebo maminy s kočárkama, které se zdržely při návratu domů. Jediným, ale zato o to více fascinujícím plusem, bylo prostředí. Znalci Holešova určitě potvrdí, že najít hospůdku s klidnou venkovní letní zahrádkou, je prostě nemožné, snad s výjimkou venkovního posezení U Čerta v Holešově není hospoda, kde by hosté mohli v klidu posedět pod širákem. Tato do slova a do písmene zahradní restaurace ovšem toto kritérium splnila na více než 100%. Ano, rostliny potřebovaly trochu zastřihnout, a i tráva prolézající mezi vydlážděnou podlahou nesvědčila zrovna o extra zahradnické péči, ale ten božský klid od aut a maximální soukromí, kdy jste byli betonovým plotem odděleni od zvídavých očí, to bylo to, co sem lidi, a minimálně Losa, několikrát zaválo, a na co právě vzpomíná se slzou v oku ...