|
Reportáž z návštěvy restaurace Sušil aneb "Chce to trochu inteligence ... pičo" ála Děda Lebeda (Fr.) |
| Dobrý den |
|
chtěl bych se s Vámi podělit o jeden odporný zážitek a snad tím i probudit nějakou
zpětnou vazbu, třeba i nepěknou, ale nedá mi to nechat bez reakce... Navštívil jsem se svými přáteli Bystřické kino a posléze zmoženi hladem a žízní jsme společně zamířili do nejbližší hospody. Je to shodou okolností vcelku příjemný podnik Restaurace Sušil, alespoň jak jsem si myslel, příjemný… a nebudu zastírat, že mne navnadila také myšlenka slevy na jídlo s předloženou vstupenkou z kina! Taková vyhlídka dostala i mne, starého mořského vlka, a tak jsem se rozšoupl a pojedl a popil... Vesele jsme si vykládali s kamarády, popíjeli a konzumovali (někteří snad i druhé kolo pochutin), když v tom můj starý kamarád a přítel na život a na smrt, za něhož bych dal i pádlo do ohně, znaven celodenní akcí, usnul. Nelze se divit, přece jen vstává pravidelně nekřesťansky brzy do nelehké práce, vyčerpávající zejména psychicky… každopádně vytuhnul vsedě na židli, hlavu svěšenou, potichu (jaký div, opravdu ani nechrápal :o) a spal. Zbytek společnosti se však dokázal bavit i bez něj. A tak jsme dále jeli v objednávkách a popíjení a kecání, nerušili spícího kamaráda přespříliš hlasitým křikem a pozorovali již poloprázdnou hospodu, ze které se začali hosté vytrácet zpět na ples. V tom k našemu velkému údivu nepřišla servírka s dalšími dvěma pivy pro kolegu s velkou žízní (tímto způsobem se pokusil ulehčit slečně či paní od neustálého pobíhání nahoru dolů s jeho prázdným/plným/prázdným/plným krýglem), avšak pronesla památné souvětí o tom, že bychom měli svého kamaráda probudit nebo vzít na chvilku na čerstvý vzduch. Odvětili jsme, že není opilý (kdo by to stihl po teprve 4 pivkách žeáno :o) ale pouze unavený. Slečna nebo paní nám však odvětila, že to spaní na židli (připomínám naprosto nerušivé, vcelku elegantní s hlavou předkloněnou a rukama založenýma jakoby v zamyšlení, a ne na hodináře, hvězdáře nebo jakkoli jinak nedůstojně), no zkrátka to vadí PANÍ PROVOZNÍ. Kolegu jsme tedy probudili ze spánku, avšak musím přiznat, že nás tento zásah poměrně rozladil. Dost. HODNĚ. Toto jsem ještě nikdy, opravdu nikdy, nezažil, a to už jsem viděl po hospách spících lidí – no nebojím se říci celé davy! Přiznávám, že naše reakce byla opravdu od plic a bez cenzury, snad malinko neodpovídala průměrně dosaženému stupni vzdělání v naší skupině, zato však přesně odpovídala našemu naštvání a dosaženému stupni pobouření a rozčilení. Několikrát jsme nazvali paní provozní v zápalu rozčilené debaty nemilým oslovením určeným původně pro ženský genitál, za což bych se možná druhý den i styděl, nebýt její reakce... V rámci rozhořčené debaty o pobuřujícím přístupu k platícím zákazníkům (přece jen jsme tam nějakou tu korunku už za svůj život propili a projedli!) jsme se se společností domluvili, že zaplatíme a odejdeme, protože se nám takový přístup ani zbla nelíbí. Slečna nebo paní jedna ze dvou servírek (kterým za celý večer nebylo co vytknout, dokonce stíhaly i v době naprosto plné hospody nosit pivka všem lidem kromě nebohého kolegy s obrovským splavem, řešení již bylo popsáno výše), přišla s účtem. Naše rozčilení z přístupu paní provozní nás však motivovalo – a tak jsme si ji nechali zavolat. Předpokládali jsme, že vzhledem k našim zkušenostem, zvládneme tuto situaci ukočírovat snadno. Přece jen pracujeme v podstatě všichni denně s lidmi, v řídících funkcích se setkáváme se spoustou obchodních partnerů, nadřízených vyšších manažerů i podřízených až k linii nekvalifikovaných dělníků. Ukázalo se, že ani pět vysokoškolských titulů na našich pěti vavříny ověnčených hlavách však nestačí pro jednání s jedním opravdovým blbcem. Již nástup „paní provozní“ na scénu byl kouzelný. Přihnala se jako divoká saň právě utržená ze sedmi řetězů a zařvala na nás: „Máte nějaký problém, mládeži?“ Ne že by mi to lichotilo, ale mládeži mi už opravdu dost dlouho nikdo neřekl. Pravda proti jejímu věku jsem stále ještě pískle, toť pravda. Paní se nám pochlubila tím, že slyšela, jak se o ní bavíme a co říkáme (což obdivuji, protože jsme seděli úplně na druhé straně hospody… nebo že by tam opravdu bylo už tak prázdno, že jedna spícím kolegou obsazená židle jí fakticky neblokovala kšeft?). Vyzvala nás tudíž k zamyšlení větou: „Chce to trochu inteligence!“ – což z jejích úst znělo v tu chvíli opravdu vtipně. Na pokus reagovat, který učinil rozčilený kamarád, se mu dostalo odpovědi ve smyslu: „Ty drž hubu!“ (cituji). „Já u vás nejsu žádná piča!“ Otočila se a evidentně spokojená se svým vystoupením odcházela. Nezbylo než jí odpovědět: „To si myslíte jenom vy!“ – což však byla jen slabá náplast na náš lehký šok, způsobený tímto přístupem – nebo je lepší říci příběhem se řevem – k zákazníkům. Zaplatili jsme střídavě u obou servírek, nevím proč ale nic mi po tom není a vlastně je mi to vcelku jedno. Každopádně byl náš jinak hezký večer zčeřen ostrou ploutví běsnící mořské potvory, naštěstí jen na krátkou dobu... Je pravda, že jsme díky tomu mohli asi dalších dvacet minut pokračovat v pozdvižené debatě na téma Bystřických hospod. Naši návštěvě z dalekých krajin jsme naštěstí vysvětlili, že to není normální přístup (zaplaťpánbů za to, že nám v ostatních podnicích navštívených toho víkendu dávali za pravdu, tímto jmenovitě děkuji zejména Restauraci Rondo a Lázeňské kolibě za vzorný přístup k hostům). Podařilo se nám přesvědčit kolegu z daleka, že tato osoba nejspíš ani není přímo z Bystřice (sám uznal, že je možné, že třeba jenom dojíždí...) – nevím jak to je, ale jestli je opravdu pravá Bystřická žena, tak kromě kategorie pětiboďáků navrhuji zavést novou kategorii pro významné Bystřické hospodské elementy, kterým uděluji pracovní název Pětipiče, ale netrvám na něm (neb je vulgární :o). Každopádně Vám děkuji za dočtení tohoto e-mailu a v rámci neobjektivnosti a přímo nejvyšší možné subjektivnosti snad dokonce i žádám jeho zveřejnění na www.pajzly.cz S přátelským pozdravem AHOJ Váš Děda Lebeda (Fr.) |