Jak Los na místo své narozeninové oslavy nedošel

Je to až k neuvěření, ale každý člověk má jednou do roka narozeniny. Ne že by na tom bylo něco zvláštního, to je samozřejmost jako prdel na hrnci, ale u člověka, který v pajzlech popíjí celoročně, je mnohdy obtížné rozlišit, na co se vlastně pije, na jaké akci či oslavě se vlastně zrovna teď dotyčný vyskytuje, a jestli už předchozí akce skončila a začala druhá či naopak. Narozeniny pro oslavence ale nejsou dárkem pro něj samotného, protože právě oslavenec hostí všechny své známé a mnohdy i neznámé, spolupiče, a není tomu naopak, jako že konečně aspoň jednou za rok si oslavenec odpočine od placení těch nekonečných plotků na lístku. Ne, narozeniny jsou prostě takovým Danajským darem, který dotyčného oslavence přijde daleko dráž, než kdyby seděl jako každý večer na svém místě u štamgastského stolu, a s klidem notorika popíjel své desáté pivko na rozjezd.

Narozeniny jsou samozřejmě velmi významným dnem pro každého, a to i pro typický prototyp hospodského povaleče. Proto i kalné oko alkoholika v tento den mnohdy zvlhne, sice jen málokdy dojetím, v každém případě ale po zhlédnutí lístku s útratou. Narozeninám se nejde vyhnout, a vlastně dotyčný ani nechce, a má k tomu zcela zištné úmysly; jeho celoroční spolupiči by mu to totiž nikdy neodpustili, a tak by dotyčný sám přišel o možnost účastnit se oslav narozenin spřátelnených spoluožungrů, a ušetřit tak nemalý peníz.

A tak jednoho dubnového dne došlo i na Losa. Ten, vědom si své šéfredaktorské povinnosti, naplánoval pro pozvané spolualkoholiky jasnou vizi oslavy; výlet z Tesáku do penzionu U bílého koně na Rusavě, samozřejmě s povinnými zastávkami v okolních putykách. Zní to jednoduše, a byť všeobecně platné motto praví, že v jednoduchosti je síla, tak v tomto konkrétním případě to neplatilo, a o tom je naše dnešní pojednání.

„A toš vitajte“, vítá nás Los svým typickým valašským pozdravem na autobusové zastávce v našem rodném maloměstě Bystřici pod Hostýnem. „Rád vás vidím!“, pokračuje, přičemž my v tu chvíli značně zbystřujeme a začínáme být podezřívaví, protože si nejsme jistí, zdali to myslí vážně, anebo naráží na události nedávno minulé, kdy probíhala v celém Česku celorepubliková prohibice, kdy jistí chemici na severu Moravy namíchali namísto chlastu smrtící metanolový dryják a motto „rád tě vidím“ se ujalo jako narážka na to, že člověk po předešlém požití neznámé tekutiny neoslepl.

Asi to myslí upřímně, říkáme si, a pomalu na dvojsmyslnost jeho pozdravu zapomínáme. Ale jen na vteřinku, protože Los mezitím zalovil ve svém batohu a dobrý litřík transparentní tekutiny v jeho prackách nás nenechává na pochybách, že se myšlenky na bílou hůlku dnes jen tak nevzdáme. „Dáme něco na zahřátí, ne kurva?“, ptá se, a aniž by čekal na jakoukoliv odpověď, poctivě sám od sebe háže do sebe plnou štamprli, kterou buď vykouzlil ze vzduchu, anebo ji měl schovanou v rukávu namísto esa, jinak si neumíme vysvětlit, kde ji tak rychle sebral. Holt, šéfredachtór …

My si sice nejsme jisti, proč bychom se měli zahřívat, když už teď v deset ráno je venku skoro dvacet nad nulou, přičemž jsme ještě od zimy oblečení do lyžařského kombiné, ale budiž, důvod se přece vždycky najde, a vidina kvalitní etanolové slivovice nás opravdu lákala. „To víš, že jo, nalej!“, hrajeme si na hrdiny hned poté, co jsme se důkladně přesvědčili, že tekutina opravdu zmizela Losovi v útrobách, a my jsme tak myšlenku na bílou hůlku definitivně zastrčili do pozadí našeho podvědomí.

Autobus směr Tesák byl onu ranní sobotu opět docela narvaný; no jo, jaro ťuká na dveře, tráva se zelená, pupeny raší, kytky smrdí, ptáci řvou, no prostě ka-ka-karása. Další pulčan nalitý v drkotající se Karose nás samozřejmě neminul, a naše obavy, že byť asi nebudeme slepí, ale budeme totálně našrot ještě do oběda, se začínají plnit beze zbytku. Los samozřejmě jakožto oslavenec nás nenechával na pochybách o svých alkoholických schopnostech, a poctivě si přilíval do svého kalíšku, jako by se snažil dokázat, že přes dno štamprdle svět vypadá vždy skvěle. Holt, šéfredachtór ...

Na Tesáku jsme z autobusu již pomalu vypadli, a ti, co jeli po nás směr Troják – Vsetín, tak museli být po nástupu do busu řádně přiopiti již jen odérem, který jsme tam po naší poctivé konzumaci etanolu nechali. Ale to už byl jejich boj, my jsme se chystali bojovat ten náš, a to v tamní restauraci Na Tesáku. Tam jsme ale nešli, tam jsme běželi doslova jak kulturní vložka po kulturáku. Všechny vystoupivší lidi z autobusu jsme hodlali předběhnout a vrazit do restaurace jako první, abychom měli možnost vybrat si ten nejzastrčenější stůl, u kterého budeme pěkně schovaní, ať nejsme moc na očích střízlivým turistům a okolostolujícím návštěvníkům.

Hned po vstupu do krčku této legendární hospody jsme se vrátili v čase o několik desetiletí nazpět. Mixtura dojmů, pachů, vůní i zápachů byla uchvacující a hned nás vytáhla z reality všedních dní i z obav z dnešního dne. Onen exkrementní odér zatuchlosti tlejícího dřeva, spolu s pocitem a povědomím o tisících příběhů, které se udály jak za dob dávno minulých, tak v letech posledních, odér z kuchyně, zápach zbytků jídel a aroma chcanků i zvratků za posledních padesát let, ano, tak tato směsice pavůní nás vždycky dostane do mírně schizofrenní nálady, lehké letargie a hlavně silné nostalgie, a nejinak tomu nebylo ani dnes. Toto byl Losův mistrovský, ba přímo ďábelský, plán, jak nás vytrhnout ze zadumanosti a nepřístupnosti, a vtáhnout nás na jeho poalkoholulačnící stranu, otevřít nám navzájem duši i hrdlo, a stát se tak mentálně i fyzicky plnohodnotnými partnery na jeho dnešním narozeninovém výšlapu. Ano, podařilo se mu to, holt, séfredachtór ...

Štamprdle začaly létat vzduchem snad ještě předtím, než jsme dosedli na svá místa. Los, procházeje kolem baru, který se nachází hned vedle vchodu do místní hospody, ihned zavelel: „Dáme čerty!“ U psí prdele, po slivovici jsme měli žízeň jak zavalený havíř, užuž jsme měli na dosah točené pivko, a teď taková čára přes rozpočet? „Klidně si pivko dejte“, snažil se nás Los uklidnit, „aspoň budete mít štamprle čím zapiť, ne kurva?“, ale že bychom byli nějak klidnější, to se říct nedá, naopak, vzhledem ke stále ještě dopolední hodině jsme začali být nervózní jak panna před deflorací, jestli se vůbec dožijeme oběda.

„Hele, Losu, však máme před sebou ještě dlouhou cestu, tak si dáme trochu oraz, ne?“, snažil se některý z těch odvážnějších účastníků dnešního výšlapu oddálit, nebo alespoň snížit frekvenci požívaných alkomoků. „Klidně“, reagoval Los klidně. Bohužel místní pingl naši debatu nezaslechl, protože začal za pultem čarovat jak Kaprfýld a na svém piditácku nositl neuvěřitelná množství malých skleněných paňáčků, naplněných tajuplnou hnědočervenou tekutinou.

Hospoda se plnila návštěvníky, kteří přijeli dalším, nebo snad už druhým dalším, autobusem na Tesák, a my jsme začali povážlivě koukat na hodinky, protože byť už bylo jaro plně v rozpuku, tak světlo ještě nebývá dlouho a nikoho samozřejmě nenapadlo vzít si s sebou baterku, proč taky, že? Cesta nás čekala sice nedlouhá, ale dobré dvě hodinky chůze nás určitě neminou. Obavy z průběhu cesty se začaly rojit hlavně ve chvíli, kdy jsme pozorovali, že mnozí z nás začali chytat vangla už jen po cestě na hajzlík, a někteří dokonce, postoupivše na vyšší level, začali disponovat správnou alkochůzi, alias „jeden krok dopředu a čtyři kroky všemi směry.“

Asi po desátém kalíšku a několika zapíjecích pivech jsme se konečně začali chystat k odchodu. To, že jsme museli dát ještě „kapůrkovou“ a následně taky „kapotovou“ štamprli, to byla už jen taková třešnička na dortu. De facto všichni jsme v tu chvíli už stejnak nekoordinovaně lítali ze strany na stranu jak prd na náledí, takže o jednu štamprdli víc nebo míň už nehrálo roli.

Konečně jsme venku. Sluníčko sice nesvítilo, ale oči nám svítily tak, že i kdyby byla tma, tak svítíme jak tisíciwattová světluška. Začátek cesty byl veselý, po rovince se nám z Tesáku směrem ke sjezdovkám to šlo relativně lehce a hladce. Asi po 500 metrech jsme narazili na první rozcestník naší cesty U Machovy studánky, kde Los prohlásil: „Zrobíme prezenčku, kurva ne?“, a nám bylo jasné, že kroky nám velmi rychle ztěžknou. Všem známá flaška s průhlednou tekutinou se opět objevila mezi námi na světle a aluminiové kalíšky byly rozdány v oka mžiku. „Ještě, že jsme si vzali něco na zapití“, prohlásil Matso a se škodolibým úsměvem začal tahat jedno plechovkové pivo za druhým. „No tys nám teda fakt pomohl“, snažil se oponovat Candát, ale jako první se k Matsovi hrnul a jednu plechovku si bezelstně přivlastnil.

„S takovou tam kurva jen tak nedorazíme“, snažil se Kuzmič navést téma na hlavní problém, a tím se v danou chvíli zdálo vůbec se na Rusavu dopravit. Žádná reakce jej však vyvedla z očekávání, že se někdo postaví na jeho stranu, a bude se snažit ostatní taky popohnat kupředu. „Tak nic, kurva, dej mi taky“, snažil se nakonec situaci využít i Kuzmič, a všichni se sklidnili, že budeme na stejné vlně úplně všichni, a vlastně vlastně to už začínalo být stejně všem jedno.

Dalším rozcestníkem po cestě je známé místo U třech kamenů, kde nás čekal stejný rituál jako na rozcestníku předchozím. Na rozdíl od toho předešlého jsme se ovšem na plechovkoidní pivko docela těšili, protože krátký, ale výživný, výstup na místní sjezdovky, byl skoro nad naše síly a my jsme byli během chvilky unavení jak levá noha Terryho Foxe. Naštěstí nás další výstup již nečekal, ale vyhráno jsme ještě neměli, protože jsme byli tak ve čtvrtině cesty a hodina cesty už byla za námi.

S postupující hladinou alkoholu v krvi, možná už krve v alkoholu, se začala naše skupinka postupně trhat; ti zdatnější si to rázným krokem směřovali k cíli, ti rozvážnější naopak začali robit prezenčku i bez jakéhokoliv rozcestníku. A tak najednou koukáme, že mha přede mnou, mha za mnou, nikdo nebyl nikde vidět, což byl problém, protože jsme neměli ani pivo, ani limo, ani slivku, ani pifku, kde že to jsme. „Kurva!“ zahalekal Kuzmič a řekl tím vlastně vše. „Ještě že už klesáme, a i když netuším, kde kurva jsme, tak všechny cesty snad vedou do Rusavy, že?“ snažil se Kuzmič zamaskovat neznalost aktuální pozice. Hle, jaké básnické střevo ten Kuzmič je.

První chatky rusavského údolí jsme začali míjet již za šera, a my jen tajně doufali, že se opravdu stmívá venku, a že se nám nestmívá permanentně jako důsledek Losovy slivovice. Ostatní spolupiče dnešního dne jsme postupně sbírali s sebou, někoho zaklíněného mezi dvěma stromy, někoho spícího na pařezu, ostatní bezcílně bloumali mezi chatkami a Losa jsme nakonec museli vést na šňůrce od bot, protože jeho stabilita rovnala se mínus nekonečnu. Holt, šéfredachtór ...

Dorazili jsme, penzion U bílého koně nám otevřel svá vrátka, ale my bychom potřebovali spíš vrata, abychom se do nich trefili. Deset trosek, zbořených jak Varšava po náletu, si posedalo kde možně, nedbajíce na dotazy obsluhy, co že si dáme, a že občerstvení pro nás, poctivě dopředu objednáno, bude co chvíli přineseno. „Mně je tak blbě, že nemám ani tužku,“ prohlásil někdo z našeho zlomeného davu, a bylo úplně jedno kdo, všichni jsme to cítili stejně.

Jak tedy naše putování dopadlo? Nevíme! Jediné co víme bezpečně je, že se Los nakonec v cílové stanici objevil, ale bylo na první pohled zřejmé, že došlo pouze jeho tělo, kdežto jeho mysl zůstala někde daleko v horách, takže díky této skutečnosti můžeme prohlásit, že název našeho pojednání se zakládá vlastně na pravdě. Dále co víme je, že z Tesáku se na Rusavu člověk dostane svižnou chůzí za hoďku a půl, pomalou chůzí za hodiny dvě, a pokud člověk couvá, tak za tři. My jsme z Tesáku vyrazili kolem půl třetí a k Bílému koňovi jsme se přišourali kolem půl osmé, takže výsledek naší tůry nechť si každý čtenář dopočítá sám ...

Jelikož se žádný z rodinných příslušníků našeho uskupení neměl k tomu, aby nás porozvážel domů, tak se nakonec obětovala sama majitelka zdejšího penzionu a vlastním autem a na vlastní náklady rozvezla onu zvěř, co tu dorazila, do svých brlohů. Děkujeme dodatečně a Losovi vzkazujeme, ať se těší na některou z našich dalších oslav, kde mu naše mrtvolné stavy oplatíme nastotisíckrát.

Co říct závěrem? Hlavně to, že všichni vidíme, to je to nejdůležitější. To, že jsme si každý škrtli následující dva dny ze svého kalendáře na rekonvalescenci, to už čtenář asi pochopil sám, ale opakujeme, vidíme! Jak se říká, nad alkoholem zvítězit nejde, my jsme dnes ale zcela jistě alespoň remizovali!

Howgh!