Jak jsme Jirku na onen svět doprovodili

Prolog

Tento příběh má jednu potíž v tom, že se nejedná o žádnou smyšlenou událost, která by musela být nějak upravována pro svou atraktivitu a čtivost, ale právě naopak se jedná o příběh více než skutečný. Tím se vlastně vymyká ze škatulky bájí a pověstí a zařazuje se tak spíše mezi faktografickou literaturu. Ale ať už bude toto dnešní pojednání zaškatulkováno kamkoliv, nejpodstatnější na tom vše je ono sdělení, ona vzpomínka na doby již minulé, na doby, kdy jsme navštěvovali konkrétní místo kvůli konkrétnímu člověku, a které se již nikdy nemohou opakovat. Ano, když nad tím tak přemýšlím, tak právě takovýto příběh by měl mít své čestné místo v mé knize, ale ta je již napsána, vydána a víceméně i vyprodána, přičemž druhé, příp. jakkoliv upravené či rozšířené vydání již neplánuji, a tak nezbývá nic jiného, než abych svůj příběh povykládal chtivým čtenářům právě zde.

Pozadí příběhu

Kde začít? Asi pěkně od začátku. Ale kde ten začátek vlastně je? Abych pravdu řekl, tak když to vezmu hodně zeširoka, tak je potřeba si něco říct o místech v rámci Hostýnských vrchů, kam rád chodím, kam méně rád chodím, kde to více preferuji, kde to méně preferuji apod. Takže úplný počátek tohoto vyprávění vlastně musím začít tím, že pocházím z Bystřice pod Hostýnem a mám rád turistiku po okolních luzích a hájích. Mezi mé nejoblíbenější destinace návštěv se logicky nabízí vrcholy Hostýn, Tesák, Troják a další, a přinejmenším ony druhý a třetí zmíněné jsou má nejoblíbenější místa mých turisticko pohostinských zastávek. Abych pravdu řekl, drtivou část svého života jsem tvrdošíjně preferoval návštěvu Tesáku před návštěvou Trojáku, asi kvůli dětským vzpomínkám na zdejší lyžařské počátky, případně pionýrské tábory, následované sportovními turnusy v rámci začlenění do sportovní třídy bystřické zakladní školy. Tato jednoznačná preference a četnost návštěv na Tesáku byla drtivá; ostatní místa neměla u mě pořádně šanci, a pokud jsem se již vydal někam jinam, tak Tesák v žádném případě nesměl chybět alespoň pro průchozí zastávku v rámci plánované trasy. Ale i tato preference se přece jen alespoň na krátký čas v podobě několika měsíců roku 2021 změnila.

Pokud jsme se již někdy dokodrcali na vrchol Troják, tak jednoznačným cílem naší návštěvy byl hostinec nacházející se přímo u hlavní cesty, nesoucí název "Na Trojáku" (nečekaně :-) A že těch návštěv vlastně bylo požehnaně, to už se dá odvodit i od té skutečnosti, že jsem sám osobně tuto hospodu více než desetkrát ohodnotil v rámci recenze na tento náš web pajzly.cz. Úroveň kvalit a nedostatků této hospody byla v průběhu let hodně nevyvážená a většinou si tato hospoda odnesla celkové hodnocení v rozsahu 3 až 4 bodů (z 5 možných).

Rok 2021 začal hodně neslavně; všechna restaurační zařízení byla od počátku roku uzavřena, a tento stav vlastně trval až do jarního období, kdy se první rozvolnění s možností opětovných návštěv pohostinských zařízení ukázalo možné až v průběhu května daného roku. A jako pro spoustu lidí, tak i pro mě s rodinou a přáteli, tato skutečnost znamenala okamžité znovuobnovení společných turistických aktivit, samozřejmě hojně podporovaných pohostinskými službami, jak jinak. Naším prvním cílem měl být samozřejmě Tesák, jak jinak. Ale protože podobně uvažujících lidí, kteří s prvním rozvolněným víkendem taktéž chtěli vypadnout z domů, bylo více než hodně, tak se nám prostě a dobře nepodařilo na Tesáku zajistit ubytování, jak jinak. Dokonce jsme byli ochotní i slevit a ubytovat se v nedalekém Chvalčově v námi již otestovaném, a taktéž velmi oblíbeném hotelu Říka, ale ten v tu dobu ještě své brány neotevřel; prostě asi vyčkávali, zdali jde o vládní rozvolnění trvalejšího rázu, anebo opět jen o pár denní či týdenní akci.

Proto volba padla na horský vrchol č. 2, a sice na Troják. A ejhle, našel se volný pokoj v rámci zdejšího hotelu, který sice u mě do té doby nijaké chvály, oblíbenosti či atraktivnosti nedostával, ale co už, po půl roce abstinence člověk prostě přehodnotí spoustu priorit, a tak se i pobyt v dosud neoblíbených místech v té době zdál jako ráj na zemi. A nutno jedním dechem podotknout, že se následně ukázalo, že moje předsudky a obavy byly opravdu zbytečné.

První setkání

Co chcete dělat v páteční podvečer na Trojáku? Na nějaký daleký výšlap je už docela pozdě, a na nedalekou rozhlednu Maruška jsme se chystali až jiný den. No jasně, volba jednoznačně padla na místní hostinec u cesty pod stejnojmenným názvem, prostě Na Trojáku. Ono se to tady vlastně celé takto jmenuje, jde o ucelený rekreační areál, takže jediné rozlišení místních dvou pohostinství vlastně tkví jen v tom, že u cesty jde o "hostinec", kdežto v budově hotelu jde o "restauraci". To, že se vlastně vaří tam i tam je jedno, ale je fakt, že v hotelové restauraci jde o jídla přece jen o něco vznešenější a složitější. Ale o tom jindy a jinde.

Jak je vidět z fotografie umístěné výše, byl krásný podvečer. Sluneční paprsky začínaly hrát barevný prim tak, jak se prodlužovaly stíny a se zapadajícím sluncem se měnila i barva okolních lesů a luk. Takže bylo i docela předvídatelné, že jsme se usadili venku, na jedné z lavic obklopující vchod do hospody. No a pak se zjevil hlavní hrdina tohoto příběhu, pan Jirka. V té chvíli jsme ještě ani netušili, kdo to je, jaký je, jak se jmenuje, či jak se chová k zákazníkům, jaké jsou jeho profesní kvality, nic. Prostě jsme si anonymně objednali jídlo a pivo a při čekání se kochali okolním prostředím. Nicméně už s přínosem další várky pitiva se k nám Jirka začínal znát, přece jenom kromě nás seděli ještě tři čtyři důchodci vedle, ale jinak již pusto prázdno. A tak proběhlo první oťukávání, co tam děláme, kam jdeme, a podobně.

I důchodci od vedle po čase zmizeli a byli nahrazeni dvěma týpky, podle řeči jednoznačně cizinci východoevropské destinace. Jirka chvilku poseděl s nimi, chvilku pak s námi, a když jsme se přiznali, že máme rodinu na východním Slovensku, tak ani na chvíli neváhal a dal nás s těmi dvěma kluky dohromady, slovo dalo slovo a usadili jsme se k jedné lavici. Jak jsme následně z kluků vytáhli, byli to Ukrajinci z města Chusť (tam, co se narodil režisér mého oblíbeného seriálu Četnické humoresky, a jeden díl se tam i odehrával, díl č. 25 pod názvem Loupežník), a byli to dlouholetí zaměstnanci spadající do koncernu holandského pana majitele celého rekreačního areálu. Zajímavostí bylo, že každodenně museli dojíždět do práce do Brna, a každodenně se vraceli sem zpět, na Troják. Proto ani taky nebylo divu, že tady v hospodě byli pečení vaření, přece jen po celodenním zápřahu se sem přišli občerstvit a odpočinout.

Tak jak pokročila večerní hodina, pokročila i naše debata a vše okolo se vylidnilo. Ale nám se na pokoj na hotel ještě nechtělo a měli jsme štěstí, že nás nikdo nevyháněl. Ba právě naopak, historky z minulosti se začaly jen rojit a posezení se stávalo čím dál tím více komfortnějším. A i když už bylo dávno po zavírací době, a přijeli ještě dva zbloudilí cyklisti, tak ani ti nebyli odehnáni, ale bylo o ně postaráno se vší péčí. Tomu se říká kvalita obsluhy a láska k práci.

A to nebyl zdaleka konec, jak už jsem zmínil, hodlali jsme strávit na Trojáku celý víkend, což jsme taky učinili, a naším domovským přístavem se po celou dobu našeho pobytu stal zdejší hostinec. I když jsme žízeň neměli, tak i přesto naše kroky zamířily sem, prostě jen tak na krátký pokec s Jirkou, jak mu časově dovolilo různé zalidnění hospody s ohledem na denní dobu. Ještě i v neděli před naším odjezdem jsme se tady neopmněli stavit, řádně se nasytit a napojit, a při odchodu jsme si slibovali další a další návštěvy. Krásný víkend tu byl, jen co je pravda.

Intermezzo

Do Bystřice p. H. jezdíváme docela často, vedou nás sem různé povinnosti či jen záliby, každopádně však bylo několik dalších příležitostí, jak se na Trojáku objevit. Při cestách kol a kolem jsme vždy nezapomněli zavzpomínat na báječný čas zde strávený, a dokonce jednou, když jsme Jirku zahlédli obsluhovat venku, tak brzdy auta zapoštěly a my jsme neváhali se s ním na chvilku zdržet, i když třeba jen u jedné kávy či nealko piva. Pokud si tak dobře pamatuji, tak minimálně 2x se nám podařilo Jirku odchytnout, povykládat, potěšit jej i sebe naší vzájemnou přítomností, prostě jen tak, jak to přátelé dělají.

Koncem června jsme ale plánovali větší akci na chatě v nedaleké chatové oblasti pod Tesákem, na Vičanově. O této skutečnosti jsme samozřejmě Jirku neopomněli informovat, a slibovali mu, že se určitě zastavíme, že určitě pustíme nemalý chlup co se týče útraty, a že opět můžeme po odchodu osazenstva chvilku posedět tak, abychom ale nezatměli při večerní cestě z Trojáku zpět na Vičanov. Dokonce jsme kontaktovali i naše ukrajinéské kamarády, že bychom mohli poračovat v našich debatách o východoevropské kultuře a dění na Ukrajině.

Jáj, sliby chyby. Ano, větší akce proběhla, konkrétně se jednalo o celovíkendový pobyt přátel našeho webu, který v danou sobotu 26.6. oslavil neuvěřitelných 20 let od svého vzniku. Ale to bychom nebyli porotci pajzlů, abychom nedostáli svému jménu; prostě a dobře jsme se zasekli na Tesáku, a tentokrát ne ve vyhlášené restauraci Tesák, ale poprvé jsme okusili i kvality nového penzionu Pod Kyčerou, nacházející se od zmíněné restaurace přes cestu za velkou plochou sloužící jako parkoviště. Na cestu na Troják nebyl už ani čas, ani síly, a tak daný víkend se další setkání s Jirkou neuskutečnilo. Ale nebyl všem dnům konec!

Pátek

Příšly prázdniny a proticovidová opatření byla stále rozvolněná, tudíž uplynulo opravdu jen 14 dní od zmíněného víkendu na Vičanově, a už jsme se s přáteli opět hrnuli do Hostýnských vrchů na další celovíkendový pobyt. Tentokrát jsme se ovšem usádlili na Tesáku, a to právě díky novému přátelství s majitelem penzionu Pod Kyčerou, kde jsme před těmi dvěma týdny řádně zapadli do osidel tamní restaurace. Měli jsme zarezervované tři pokoje pro tři skupinky přátel našeho webu, konkrétně Losovi, Matsovi a Děda Lebeda s caparty. To, že se Matsovi na poslední chvíli nedostavili, a že po nich vlastně zůstal prázdný pokoj, ta i to je potřeba hned na úvod zmínit, protože asi i tato skutečnost v tento den hrála roli v tomto příběhu; možná, že kdybychom se tam sešli v plném počtu, daný den i celý víkend by se možná ubíral zcela jiným směrem. Ale to jsou všechno jen "kdyby", čas už vrátit nelze, a tak si pojďme podrobně říci, co se tehdy událo.

Už při cestě z něší domoviny směrem na Tesák jsme se samozřejmě nezapomněli zastavit v hostinci na Trojáku, kde jsme za asistence výčepního Jirky skvěle nakrmili a napojili. Lidí tady bylo ještě docela dost, takže čas na nějaké vykládání moc nebyl, ale přece jenom si Jirka pár chvilek našel, přisedl, a povykládal, co je tam nového, co zažil doma při svých cestách na kole, jak strávil volno se svou přítelkyní, a další zajímavosti. My jsme mu pak přislíbili naši účast v rámci sobotního výletu s tím, že tentokrát to už určitě vyjde, a my budeme moct Na Trojáku strávit více času, a říct si víc zážitků než nyní. S tímto jsme se rozjeli směrem na Tesák.

Příjezd na Tesák se uskutečnil někdy kolem třetí odpoledne a ubytování proběhlo v řádech minut. A protože se dosud ještě nikdo další nedostavil, přičemž dle posledních informací se příjezd dalšího osazenstva očekává až v podvečer, tak jsme horečně začali přemýšlet, co s načatým odpolednem. A hádejte, k čemu jsme se rozhodli; no jasně, jede se za Jirkou na Troják. Pěšky bychom to asi časově nezvládali, ale naštěstí jel tím směrem ještě jeden autobus, který když nás na Trojáku vyhodí, tak budeme mít ještě skoro celé dvě hodiny na to tam posedět, než má pak odjezd úplně poslední autobus směrem zpět na naši základnu na Tesáku.

Už po našem rozražení vstupních dveří trojáckého hostince ale nebylo všechno v pořádku. Jirka, ještě před pár hodinami roznášející pivní moky přítomným hostím, najednou stál vedle výčepu oblečený do civilního oděvu, se založenými rukami a černými skly na očích. Na náš pozdrav sice zareagoval, ale jinak se dál mírně houpal sem a tam, jakoby na něco čekal. Na můj dotaz, co se děje, napřed nereagoval, a až po chvilce prohlásil, že pojede dnes domů. Na můj druhý, dotěrný, dotaz, zdali dostal ten den padáka, jen mírně pokývl hlavou a řekl, ať na něj počkáme u stolu venku, že se k nám pak přidá.

No řeknu vám, po oznámení této skutečnosti jsme venku seděli jak zařezaní, potichu, bez náznaku jakékoliv debaty. Jirka se po pár minutách opravdu objevil, na rameni velkou cestovní tašku asi se všemi svými věcmi, které tady po dobu své služby nastřádal, a takto si k nám přisedl. Do řeči nám všeobecně moc nebylo, ale i tak jsme samozřejmě nějakou debatu po chvilce rozproudili, možná to bylo díky podpoře několika panáků tvrdé pálenky, kterou jsme se tak trochu snažili zahnat chmury z právě udělené Jirkovy výpovědi. Což o to, práci si člověk najde razdva, kór v oblasti pohostinství, ale o to vůbec nešlo. Šlo o to, že my jsme tím pádem mžiknutím oka ztratili na Trojáku člověka, za kterým se oplatilo přijít, pokecat a strávit tam díky němu svůj volný čas. A toto bylo prozření ze sna, které jsme se snažili zmírnit přísunem alkoholu.

Hodina a půl času vyčleněného pro náš pobyt byla ta tam, a tak bylo na čase se začít sbírat, zaplatit a dostavit se na pár metrů blízkou autobusovou zastávku. Jirkovi jsme dohledali jeho nejbližší spoj směrem k jeho domovu na Prostřední Bečvě, který z Trojáku odjížděl necelou půlhodinku po nás. Loučení to bylo smutné, přece jen to bylo úplně naposled, kdy jsme se tu potkali v pozici číšník - zákazník, a vlastně asi i na Trojáku všeobecně naposled, protože si nedovedeme představit důvod, proč by se sem Jirka ještě někdy v budoucnu vydal.

Autobus nám přijel s předstihem, a tak si pan řidič vyšel ven dát si jednu rychlou kouřovou. Jak tak s ním venku stojíme na zastávce, najednou se zpoza autobusu objeví Jirka s batohem přes rameno, šinoucí se směrem k zastávce kousek níže, kde zastavují autobusy opačným směrem. Na naši otázku, proč ještě té půl hodiny neposedí v hospůdce nám odpověděl, že tam už nebude ani minutu, a že raději v klidu posedí na kamenné zídce na zastávce. No, s ohledem na dnešní událost s jeho výpovědí jsme se ani moc nedivili, ale v tom nás napadlo, že namísto toho, aby seděl sám na zastávce, a následně pak nebyl sám doma, tak jestli by nechtěl jet s námi na Tesák. To byl ale nápad! O nocleh bychom se postarali, přece jen to podle posledních zpráv z mobilu vypadalo, že Matsovi už nedorazí, takže volný pokoj by byl, a pokud by se nakonec rozmyslel, že by na Tesáku přespat nechtěl, tak by na ten samý autobus mohl nasednout na Tesáku namísto tady. Ani jsme nečekali na jeho rozhodnutí, prostě jsem chytil jeho tašku a zanesl ji dovnitř autobusu, a Jirkovi tedy nezbylo už nic jiného než taky nastoupit. Pan šofér narychlo dokouřil a dveře se zavírají. Tímto bylo jednou provždy ukončeno Jirkovo působení i přítomnost na Trojáku; a to jsme ještě netušili, co dalšího nás potká, a jak pravdivé toto tvrzení bude.

Už po cestě autobusem směrem na Tesák bylo jisté, že jsme udělali dobře. Jirkovi se na obličeji objevil úsměv a zároveň bylo znát jeho očekávání, protože, byť je Tesák od Trojáku vzdálen pouhých pár kilometrů, tak dle Jirkových slov na Tesáku nikdy nebyl! No to je panečku ale zpráva. Už v autobuse jsme spřádali plány, kam se na Tesáku zajdeme podívat, zdali ještě bude otevřená ona legendární chata Tesák, jak dopadneme s ubytováním a další a další myšlenky a plány. Na Tesáku jsme bylo do 10 minut, žádná mezizastávka nikde nebyla, a naše první kroky tedy zamířili Pod Kyčeru shánět se po noclehu.

Dobře to dopadlo, volný pokoj určený pro Matsovi jsme zatím stále nechali v rámci jejich rezervace neobsazený, ale naštěstí pokoj č. 1 byl připravený přijmout Jirku do své náruče. A tak se taky stalo, Jirka si na pokoj hodil věci a sešel pak za námi dolů do restaurace, kde se zároveň dostavil už i Děda Lebeda se svými potomky. Jedna seznamovací štamprdle Jirky i s dalším naším osazenstvem, a ledy byly probořeny. A teď hurá na krátký výlet, jednak abychom si trochu odfrkli před plánovanou večeří, a jednak abychom Jirkovi měli možnost ukázat krásy Tesáckého vrcholu.

Legendární horská chata Tesák právě zavřela, ještě jsme potkali starého pána majitele, jak nasedá do svého auta a fičí pryč, takže o tuto kulturní vložku jsme byli ochuzeni. Ale venku bylo nádherně, zapadající slunce opět rozhrávalo svou barevnou kompozici, a tak se naše kroky upnuly směrem na cvičnou lyžařkskou louku, odkud jsou z Tesáku ty nejkrásnější výhledy. Jirka už v té době našlapoval hodně zeširoka, přece jen těch alkoholových povzbuzení bylo za námi už víc; na druhou stranu si ale užíval každého kroku, každého pohybu. Byl tak nadšený, že neustále opakoval: "Foť to kamaráde, všechno foť, a pak mi to nezapomeň poslat, tady je tak nádherně!", a podobně. A tak jsem třískal jednu fotku za druhou, některé jen tak, po okolí, ale některé si Jirka vymínil, že na nich chce být, aby měl památku na dnešní nádherný podvečer i s danou krátkou, ale o to úžasnější, vycházkou.

Po návratu do osidel penzionu Pod Kyčerou jsme pak rozehráli klidné večerní posezení, obohacené o večeři v podobě guláše s bramborem. Žádné velké pretěky v požívání alkoholických nápojů se už nekonaly, ale tím zase nechci říct, že jsme seděli úplně na suchu, to zase ne. Kolem 22. hodiny se Jirka zvedl a hodlal si jít lehnout. Doprovodil jsem jej na pokoj, abych se ujistil, že dorazil do správného lůžka. Ještě jedno přání měl, že by si dal na dobrou noc pivo. A tak jsem se otočil, nechal mu jedno načepovat, byť nealkoholické, a po návratu na jeho pokoj jsem mu jej nechal na okně. Kdybych tak tušil, že jsem mu vlastn ěprávě vyplnil poslední přání...

Posezení zbytku osazenstva i za účasti všech pracovníků penzionu se protáhlo ještě asi o hodinu, takže předpokládám, že někdy po 23. hodině jsme se na kutě uráčili i my. Paní Losová usnula během vteřiny, ale já, asi povzbuzen cukrem z požitých nápojů, ne a ne zaspat. No a ještě do toho jsem slyšel to neskutečně hlasité chrápání, které přicházelo z Jirkového pokoje skrze stěny či trubky či skrze co, ale bylo to, jako by mi někdo pustil cirkulárku u hlavy. Ale pak jsem přeci jenom taktéž zabral ...

Sobota

Těžká jsou rána opilcova, aspoň toto bývala slova mého táty vždy, když mě ještě jakožto čerstvě plnoletého budíval o víkendech, abych mu šel s tím nebo oním pomoct. A nejinak tomu bylo i onu sobotu. Vzhledem k absenci záclon nebo jiných prostředků na zabránění pronikání světla do pokoje nás ranní slunce probudilo už někdy po šesté hodině ranní. Několikaminutové převalování k ničemu nevedlo, nehledě na to, že se začal ozývat žaludek, že by i něco tekutého požil, aby se správně mohl rozproudit organismus. Na pokoji byla jen kohoutková voda, ale vzpomněli jsme si, že v autě máme hned dvě 1,5 litrové PET lahve s ochucenými minerálkami, které se v tu chvíli zdály natolik lákavé, že jsem si i v tuhle nekřesťanskou ranní hodinu oblékl nějaké svršky, boty a jal se putovat skrz penzion na parkoviště směrem k autu. Na parkovišti jsem postřehl, že už i Děda Lebeda s potomstvem a svým psem jsou na nohou, takže jsme nebyli jediní, komu ranní sluníčko pražící do oken vadilo. Po schodech nahoru jsem si tedy tak říkal, že když už jsme vzhůru všichni, nebylo by špatné jít probudit i Jirku, aby si s námi dal ranní dávku nealkoholického povzbuzení.

Klíče od Jirkového pokoje byly celou dobu zvenku dveří, však taky kromě nás na patře nikdo nebydlel, tak proč se nějak složitě zamykat. Krátké klepnutí a už jsem otevíral dveře Jurkového pokoje. Sakra, Jirka ležel na zemi, na boku, s nepřirozeně zkroucenou rukou po sebou. No nic, říkám si, když je člověk v líši, tak sebou může na posteli házet i tak, že prostě spadne na zem, to se stát může. "Jirko, vstávej" volám na něj, ale on nic. Jéžiš, ten má asi ještě draka, že neslyší. Nakloním se nad ním a nějak se mi nepozdávala barva jeho obličeje. Vběhnul jsem tedy zpět do našeho pokoje a říkám paní Losové, že Jirka je asi mrtvý. "Nestraš a pořádně s ním zatřep" zněla odpověď paní Losové, která se ovšem i tak začala nezvykle rychle převlékat. Šel jsem tedy zpět do Jirkového pokoje a sledoval pozorně jeho tělo, zdali vůbec dýchá. Nedýchá!!! Teď už jsem do svého pokoje nešel, ale běžel a potvrdil jsem své obavy o Jirkův život s tím, že jednak jsem byl úplně bledý, jednak jsem se začal třepat a jednak se mi to v té chvíli vůbec, ale vůbec nechtělo líbit.

Paní Losová pracuje celý život ve zdravotnictví, takže s mrtvými lidmi se už mnohokrát setkala, stejně tak s posmrtnými příznaky. Okamžitě poté, co přišla i ona do Jirkového pokoje, tak během vteřiny seznala, že je opravdu hodně zle. Rozběhla se ke dveřím pokoje Dědy Lebedy a s rozstřeseným hlasem sdělila, že Jirka je opravdu mrtvý. Děda Lebeda jen krátce nakoukl na Jirku na zemi a už vytahoval mobilní telefon, aby nahlásil tuto událost policii. Jeho slova o tom, že náš kamarád "nejeví známky života" mě budou strašit ještě hodně dlouho.

První policejní auto dorazilo zhruba za 15-20 minut, mezitím jsme telefonicky uvědomili majitele penzionu, aby naskočil do auta a dostavil se k této mimořádné události. Policista nás po zdokladování začal vyslýchat, ať už jednoho po druhém, tak i společně, prostě aby se dozvěděl všechny události, které předcházely našemu zjištění o Jirkově skonu. Následovalo druhé policejní auto za dalších 15-20 minut, pak příjezd policejního technika a na závěr i paní doktorky koronerky. Ta se na místě moc nezdržela a její příčina smrti byla určena de facto okamžitě - plicní embolie. Tak aspoň tak, říkáme si, Jirka tím pádem nijak netrpěl, protože tato diagnóza zaručuje smrt v okamžiku. Mezitím dorazil taktéž majitel penzionu a kuchař v jedné osobě, který byl taktéž podroben výslechu, ale předtím ještě bez mrknutí oka připravil všem bohatou snídani; prostě profík.

Víc k tomu asi není co dodat. Jakmile dorazilo pohřební auto kamaráda Lukáše, tak jsme se pomaličku začali chystat pryč, někam ven, prostě jen ať nevidíme onu operaci manipulace s Jirkovým tělem. Náš celodenní výlet nám vrátil trochu náladu, a skoro 20 km v nohách nás i docela unavilo, takže byť jsme měli ranní události neustále před očima, tak se naše hovory začaly stáčet i jinými směry. Večer jen krátká večeře a hurá na kutě, bylo toho dnes opravdu hodně.

Epilog

A tak jsme tedy Jirku na onen svět doprovodili. Ale nutno podotknout, že s velkou slávou, s jeho velkým nadšením, dojetím, i se slzičkami v očích mezi štamrdlemi. Podle nás si Jirka, navzdory negativnímu zážitku v zaměstnání v onen den, prožil jeden ze svých nejkrásnějších dní v životě, a to nás těší a hřeje na srdci. Byl šťastný, byl, mnohokrát to v onen večer opakoval, mnohokrát nám v onen večer děkoval, mnohokrát nás zval v budoucnu k sobě, kde by nám to mohl alespoň nějak oplatit. Už se tak nestane, nikdy v životě se tak již nestane, a tento dnešní zaniklý příběh si poneseme v našich myslích i srdcích navždy.

Pár dní po jeho skonu k nám dorazila informace, že se Jirkova rodina rozhodla pro bezobřadní kremaci ve Zlínském krematoriu, takže bez smutečního obřadu, bez parte, bez pohřbu. A na to jsem si řekl že ne, že ať už byl člověk jakýkoliv, tak jen tak anonymně a bez jakékoliv informace by člověk ze světa neměl přece jen odcházet; a od toho je tady moje dnešní vyprávění, které bude sloužit jako věčná připomínka tohoto člověka a dob, které jsme společně strávili.

Se smrtí výčepního a tehdejšího nového kamaráda Jirky se toho hodně změnilo. Zpátky se nám vrátil na piedestal oblíbenosti Tesák, protože byť tam se onen tragický konec stal, tak Jirku jsme měli, a jednou provždy budeme mít, spojeného jen a pouze s Trojákem. Zároveň si myslím, že četnost návštěv Trojáku padne, alespoň dočasně, na bod mrazu, protože i když jsme již lidé dospělí, a zažili jsme spousty zlého, tragického i nedobrého v našich životech, tak přece jen nás tato událost natolik zasáhla, že obnovení oblíbenosti, návštěv a prožitků z Trojáku bude přece jen nějaký čas trvat. Ano, čas vše zahojí, o to nejde, nicméně s ohledem na dané události to tu zde již nikdy nebude jako dřív, což je určitě škoda, protože život je krásný, Troják je krásný, služby v hostinci Na Trojáku jsou skvělé, stejně tak jako nabízené pochutiny; ale něco tam již navždy bude vypovídat proti těmto všem krásám a pozitivnům naproti. Ale vy ostatní, nenechejte se dnešním příběhem ovlivnit, to určitě ne, stejně tak jako já, jako my, určitě se na Trojáku opět objevíme a budeme oslavovat každý den, kdy tam budeme moci strávit nějaký volný čas. A tak je to vlastně v pořádku.

Jiří Kubáň, † 10.7.2021